PODCAST: Homilie pape?e Franti?ka p?i zahájení synody
PAPE? FRANTI?EK
Dnes slavíme liturgickou památku svatých anděl? strá?ných a znovu zahajujeme plenární zasedání biskupské synody. Kdy? nasloucháme tomu, co nám nazna?uje Bo?í slovo, mohli bychom si jako východisko pro na?e úvahy vzít t?i obrazy: hlas, úkryt a dítě.
Nejprve hlas. Na cestě do zaslíbené země B?h radí lidu, aby naslouchal ?hlasu anděla“, kterého poslal (srov. Ex 23,20-22). Je to obraz, který se nás úzce dotýká, proto?e synoda je také cestou, na ní? nám B?h vkládá do rukou dějiny, sny a naděje velkého lidu: sester a brat?í rozptýlených po celém světě, o?ivovaných stejnou vírou, poháněných stejnou touhou po svatosti, abychom se s nimi a pro ně sna?ili pochopit, jakou cestou jít, abychom do?li tam, kam nás chce dovést. Ale jak m??eme naslouchat ?hlasu anděla“?
Jedním ze zp?sob? je jistě ten, ?e budeme s úctou a pozorností, v modlitbě a ve světle Bo?ího slova p?istupovat ke v?em p?íspěvk?m, které se za tyto t?i roky práce, sdílení, srovnávání a trpělivého úsilí o o?istu mysli a srdce nashromá?dily. Jde o to s pomocí Ducha svatého naslouchat a porozumět hlas?m, tedy my?lenkám, o?ekáváním, návrh?m, abychom spole?ně rozeznali hlas Boha, který k církvi promlouvá (srov. Renato Corti, Quale prete?, Appunti inediti). Jak jsme opakovaně p?ipomínali, na?e shromá?dění není parlamentním shromá?děním, ale místem naslouchání ve spole?enství, kde, jak ?íká svatý ?eho? Veliký, to, co má někdo ?áste?ně v sobě, má zcela v sobě jiný, a i kdy? někte?í mají zvlá?tní dary, v?e pat?í bratr?m v ?lásce Ducha“ (srov. Homilie o evangeliích, XXXIV).
K tomu je t?eba splnit jednu podmínku: osvobodit se od toho, co v nás a mezi námi m??e bránit ?lásce Ducha“ vytvá?et harmonii v rozmanitosti. Bo?í hlas nem??e sly?et ten, kdo si ho arogantně nárokuje a tvrdí, ?e má na něj výlu?né právo (srov. Mk 9,38-39). Ka?dé slovo má být p?ijímáno s vdě?ností a prostotou, má se stát ozvěnou toho, co B?h daroval ku prospěchu bratr? (srov. Mt 10,7-8). Konkrétně si dávejme pozor, abychom ze svých p?íspěvk? ne?inili body, které je t?eba obhajovat, nebo programy, které je t?eba vnucovat, ale nabízejme je jako dary ke sdílení, p?ipraveni obětovat i to, co je specifické, pokud to m??e poslou?it k tomu, abychom spole?ně uvedli do ?ivota něco nového podle Bo?ího plánu. Jinak se nakonec uzav?eme do dialog? mezi hluchými, kde se ka?dý sna?í ?hnát vodu na sv?j mlýn“, ani? by naslouchal druhým, a p?edev?ím ani? by naslouchal Bo?ímu hlasu.
My nemáme ?e?ení problém?, s nimi? se potýkáme, ale On ano (srov. Jan 14,6), a pamatujme, ?e na pou?ti se ne?ertuje: pokud ?lověk nedbá na pr?vodce a pova?uje se za soběsta?ného, m??e zem?ít hladem a ?ízní a strhnout s sebou i ostatní. Naslouchejme proto hlasu Boha a jeho anděla, chceme-li skute?ně bezpe?ně pokra?ovat v cestě za hranice a obtí?e (srov. ?l 23,4).
A to nás p?ivádí k druhému obrazu: úto?i?tě. Jde o symbol k?ídel, která st?e?í: ?uchýlí? se pod jeho k?ídla“ (?l 91,4). K?ídla jsou mocné nástroje, které jsou schopny svými energickými pohyby zvednout tělo ze země. A?koli jsou tak silná, doká?ou se také sní?it a slo?it, stát se ?títem a p?ívětivým hnízdem pro mlá?ata, která pot?ebují teplo a ochranu.
Je to symbol toho, co pro nás B?h dělá, ale také vzor, který bychom měli následovat, zejména v tomto ?ase shromá?dění. Mezi námi, drazí brat?i a sestry, je mnoho silných, dob?e p?ipravených lidí, kte?í jsou schopni vystoupat do vý?in energickými pohyby reflexe a brilantními post?ehy. To v?e je bohatství, které nás podněcuje, popohání, nutí nás někdy k otev?eněj?ímu my?lení a rozhodnému postupu vp?ed a také nám pomáhá z?stat pevní ve ví?e i tvá?í v tvá? výzvám a tě?kostem. Otev?ené srdce, srdce v dialogu. Srdce uzav?ené ve svém vlastním p?esvěd?ení není z Bo?ího Ducha. Otev?ít se je dar, dar, který je t?eba ve vhodnou chvíli spojit se schopností uvolnit svaly a sklonit se, nabídnout se druhému jako p?ívětivá náru? a úkryt: být, jak ?ekl svatý Pavel VI., ?bratrským domovem [...], dílnou intenzivní ?innosti, ve?e?adlem vroucí spirituality“ (Promluva k p?edsednictvu Italské biskupské konference, 9. května 1974).
Ka?dý se zde bude cítit svobodný, aby se vyjád?il tím spontánněji a svobodněji, ?ím více bude kolem sebe vnímat p?ítomnost p?átel, kte?í ho mají rádi a kte?í respektují, oceňují a chtějí naslouchat tomu, co má na srdci.
A to pro nás není jen technika ?facilitace“ - je pravda, ?e na synodě jsou ?facilitáto?i“, ale to proto, aby nám pomohli lépe postupovat vp?ed -, není to jen technika usnadnění dialogu nebo dynamika skupinové komunikace: objetí, ochrana a pé?e je toti? sou?ástí samotné podstaty církve. Objetí, ochrana a pé?e. Církev je ze svého poslání pohostinným místem setkávání, kde ?kolegiální láska vy?aduje dokonalou harmonii, z ní? vyplývá její morální síla, duchovní krása a p?íkladnost“ (ibid.). Toto slovo je velmi d?le?ité, ?harmonie“. Neexistuje vět?ina, men?ina; to m??e být první krok. To, co je d?le?ité, co je zásadní, je harmonie, harmonie, kterou m??e uskute?nit pouze Duch svatý. On je mistrem harmonie, který p?i tolika rozdílech doká?e vytvo?it jeden hlas, p?i tolika r?zných hlasech. Vzpomeňme si na ráno o Letnicích, jak Duch svatý vytvo?il onu harmonii v odli?nostech. Církev pot?ebuje ?pokojná a otev?ená místa“, která je t?eba vytvo?it p?edev?ím v srdcích, v nich? se ka?dý cítí p?ijatý jako dítě v náru?í své matky (srov. Iz 49,15; 66,13) a jako dítě pozvednuté k otcově tvá?i (srov. Oz 11,4; ? 103,13).
A tak se dostáváme ke t?etímu obrazu: dítě. Sám Je?í? v evangeliu ?staví dítě do st?edu“, ukazuje ho u?edník?m a vyzývá je, aby se obrátili a stali se malými jako ono. Ptali se ho, kdo je v nebeském království největ?í: on jim odpovídá povzbuzením, aby se stali malými jako děti. Ale nejen to: dodává také, ?e kdo p?ijímá dítě v jeho jménu, p?ijímá jeho (srov. Mt 18,1-5).
A pro nás je tento paradox zásadní. Synoda vzhledem ke svému významu po nás v jistém smyslu ?ádá, abychom byli ?velcí“ - v mysli, v srdci, v pohledu -, proto?e otázky, které je t?eba ?e?it, jsou ?velké“ a delikátní a scéná?e, do nich? jsou zasazeny, jsou ?iroké, univerzální. Ale právě proto si nem??eme dovolit spustit o?i z dítěte, které Je?í? stále staví do st?edu na?ich setkání a pracovních stol?, aby nám p?ipomněl, ?e jediný zp?sob, jak být ?na vý?i“ svě?eného úkolu, je sní?it se, u?init se malými a pokorně p?ijmout jeden druhého jako takového. Nejvy??í v církvi je ten, kdo se nejvíce sní?í.
Pamatujme, ?e právě tím, ?e se ?iní malý, nám B?h ?ukazuje, co je to skute?ná velikost, ba co to znamená být Bohem“ (Benedikt XVI., homilie o svátku K?tu Páně, 11. ledna 2009). Není náhodou, ?e Je?í? ?íká, ?e dět?tí andělé ?stále hledí na tvá? Otce [...], který je v nebi“ (Mt 18,10): ?e jsou tedy jakoby ?dalekohledem“ Otcovy lásky.
Brat?i a sestry, pokra?ujme v této církevní cestě s pohledem obráceným ke světu, proto?e k?es?anské spole?enství je v?dy ve slu?bě lidstvu, aby v?em hlásalo radost z evangelia. To pot?ebujeme zejména v této dramatické hodině na?ich dějin, zatímco vichry válek a ohně násilí nadále pusto?í celé národy a země.
Chtěl bych na p?ímluvu Nejsvětěj?í Panny Marie vzývat dar míru, a proto se p?í?tí neděli vydám do baziliky Panny Marie Vět?í, kde se pomodlím r??enec a p?ednesu Panně Marii up?ímnou prosbu za mír; pokud to bude mo?né, prosím i vás, ?leny synody, abyste se ke mně p?i této p?íle?itosti p?ipojili. A následující den, 7. ?íjna, ?ádám v?echny, aby pro?ili den modlitby a p?stu za mír ve světě.
Poj?me spole?ně. Naslouchejme Bohu. A nechme se vést vánkem Ducha.
