SA国际传媒

Zde si m??ete prohlédnout kompletní záznam pape?ova projevu:

PAPE? FRANTI?EK

Pane prezidente republiky,

drazí brat?i biskupové,

vá?ení starostové a p?edstavitelé měst a území omývaných St?edozemním mo?em,

p?átelé a p?ítelkyně!

Srde?ně vás zdravím a děkuji ka?dému z vás, ?e jste p?ijali pozvání kardinála Avelina k ú?asti na těchto setkáních. Děkuji vám za va?i práci a za cenné úvahy, o které jste se podělili. Po setkáních v Bari a Florencii pokra?uje cesta ve slu?bě st?edomo?ským národ?m: i zde jsou církevní a ob?an?tí p?edstavitelé spolu nikoli proto, aby ?e?ili vzájemné zájmy, ale podněcuje je touha ujmout se ?lověka. Děkuji vám, ?e tak ?iníte spole?ně s mladými lidmi, p?ítomností a budoucností církve a spole?nosti.

Město Marseille je velmi staré. Zalo?ili je ?e?tí mo?eplavci, kte?í se p?iplavili z Malé Asie, a mýty o jeho zrodu vyprávějí p?íběh lásky mezi emigrujícím námo?níkem a domorodou princeznou. Od svých po?átk? má město kosmopolitní charakter, v něm? se jednotlivé prvky skládají v celek: p?ijímá bohatství z mo?e a poskytuje vlast těm, kte?í u? ?ádnou nemají. Marseille nám ?íká, ?e navzdory obtí?ím je sou?ití mo?né a je zdrojem radosti. Na mapě mezi Nice a Montpellier se zdá, ?e Marseille témě? vykresluje úsměv; a já o ní rád p?emý?lím tímto zp?sobem, proto?e Marseille je ?úsměv St?edomo?í“. Rád bych vám tedy nabídl několik my?lenek, týkajících se t?ech skute?ností, jimi? se Marseille vyzna?uje: mo?e, p?ístav a maják. Jsou to t?i symboly.

1. Mo?e. P?íliv národ? u?inil z tohoto města mozaiku naděje, s jeho velkou multietnickou a multikulturní tradicí, kterou reprezentuje více ne? ?edesát konzulát? p?ítomných na jeho území. Marseille je sou?asně pluralitní i výjime?né město, nebo? právě jeho pluralita, která je výsledkem setkávání se světem, ?iní jeho historii výjime?nou. Dnes ?asto slýcháme, ?e st?edomo?ské dějiny jsou spletí konflikt? mezi r?znými civilizacemi, nábo?enstvími a vizemi. Nep?ehlí?ejme problémy, proto?e existují, ale nenechme se zmást: výměna, k ní? mezi národy docházelo, u?inila ze St?edomo?í kolébku civilizace, mo?e p?ekypující poklady, a to do té míry, ?e, jak napsal jeden velký francouzský historik, St?edomo?í ?není jedna krajina, ale nespo?et krajin. Není to jedno mo?e, ale sled mo?í, do kterého po tisíciletí v?e proudí, aby tak komplikovalo a obohacovalo jeho dějiny“ (F. BRAUDEL, La Méditerranée, Paris 1985, 16). St?edozemní mo?e (Mare nostrum) je prostorem setkávání: mezi abrahámovskými nábo?enstvími; mezi ?eckým, latinským a arabským my?lením; mezi vědou, filozofií a právem a mezi mnoha dal?ími skute?nostmi. Zprost?edkovává světu vysokou hodnotu ?lověka, obda?eného svobodou, otev?eného pravdě a pot?ebujícího spásu. ?lověka, který vidí svět jako zázrak, který je t?eba objevit, a zahradu, kterou je t?eba obývat, ve znamení Boha, který uzavírá spojenectví s lidmi.

Jeden významný starosta nespat?oval ve St?edomo?í otázku konfliktu, ale mírovou odpově?, a sice ?po?átek a základ míru mezi v?emi národy světa“ (G. LA PIRA, Závěre?ný proslov na prvním St?edomo?ském kolokviu, 6. ?íjna 1958). ?ekl toti?: ?Taková reakce [...] je mo?ná, pokud vezmeme v úvahu spole?né historické a tak?íkajíc trvalé poslání, které Proz?etelnost p?idělila v minulosti, p?iděluje v sou?asnosti a v jistém smyslu p?idělí v budoucnosti lidem a národ?m, kte?í ?ijí na b?ezích tohoto tajemného, roz?í?eného Tiberiadského jezera, jím? je St?edozemní mo?e“ (Úvodní projev na prvním St?edomo?ském kolokviu, 3. ?íjna 1958). Tiberiadské, tedy Galilejské jezero, ?i mo?e (Mare Galilaeae) je místo, kde se v době Kristově soust?edilo velké mno?ství národ?, kult? a tradic. Právě tam, v ?Galileji pohanské“ (srov. Mt 4,15), kterou protíná Via Maris (?Mo?ská cesta“), se odehrávala vět?ina Je?í?ova ve?ejného ?ivota. Mnohotvárný a v mnoha ohledech nestabilní kontext byl místem v?eobecného hlásání blahoslavenství ve jménu Boha Otce v?ech, který ?dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá dé?? spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Byla to také výzva k roz?í?ení hranic srdce, k p?ekonání etnických a kulturních bariér. Zde je tedy odpově?, která vychází ze St?edozemního mo?e: toto vě?né Galilejské mo?e vyzývá k tomu, aby se proti rozdělujícím st?et?m postavila ?dru?nost rozdíl?“ (T. BELLO, Benedette inquietudini, Milano 2001, 73). Mare nostrum na k?i?ovatce mezi Severem a Jihem, Východem a Západem soust?e?uje výzvy celého světa, jak o tom svěd?í jeho ?pět b?eh?“, nad kterými jste se zamý?leli: severní Afrika, Blízký východ, ?erné a Egejské mo?e, Balkán a románská Evropa. Je to výspa výzev, které se dotýkají v?ech: pomysleme na klimatickou výzvu, kde St?edomo?í p?edstavuje hotspot, kde se změny projevují nejrychleji; jak d?le?ité je zachovat st?edozemskou vegetaci (makchii), pokladnici biologické rozmanitosti! Stru?ně ?e?eno, toto mo?e, prost?edí, které nabízí jedine?ný p?ístup ke komplexnosti, je ?zrcadlem světa“ a nese v sobě globální povolání k bratrství, jedine?né povolání, které je jediným zp?sobem, jak p?edcházet konflikt?m a p?ekonávat je.

Brat?i a sestry, v dne?ním mo?i konflikt?, jsme tu proto, abychom posílili p?ínos St?edomo?í a umo?nili mu znovu se stát laborato?í míru. Proto?e to je jeho posláním, být místem, kde se setkávají r?zné země a reality na základě lidskosti, kterou v?ichni sdílíme, nikoliv na základě protich?dných ideologií. Ano, St?edomo?í nevyjad?uje uniformní a ideologické my?lení, ale my?lení mnohostranné a lnoucí ke skute?nosti; my?lení vitální, otev?ené a smí?livé, zkrátka my?lení pospolité: to je to slovo. Jak moc je pot?ebujeme v sou?asné době, kdy zastaralé a bojovné nacionalismy chtějí zni?it sen o spole?enství národ?! Ale, nezapomeňme, zbraněmi vál?íme, nevytvá?íme mír, a chtivostí po moci se v?dy vracíme do minulosti, a nebudujeme budoucnost.

Kde bychom tedy měli za?ít, aby mír zapustil ko?eny? Na b?ehu Galilejského jezera Je?í? za?al tím, ?e dal naději chudým a prohlásil je za blahoslavené: vyslechl jejich ?ádosti, uzdravil jejich rány, jim p?edev?ím hlásal radostnou zvěst o Království. Odtud je t?eba za?ít znovu, od ?asto tichého volání těch posledních, nikoli od těch prvních ve t?ídě, kte?í, a? jsou na tom dob?e, pozvedají hlas. Za?něme znovu, jako církev a ob?anské spole?enství, od naslouchání chudým, které ?je nutno objímat, a ne je s?ítat“ (P. MAZZOLARI, La parola ai poveri, Bologna 2016, 39), proto?e jsou to tvá?e, nikoli ?ísla. Změna tempa v na?ich spole?enstvích spo?ívá v tom, ?e s nimi budeme jednat jako s bratry, jejich? p?íběhy bychom měli znát, a nikoli jako s obtí?nými problémy, které máme vyhánět a posílat je dom?. Spo?ívá v tom, ?e je p?ijmeme a nebudeme je skrývat, ?e je integrujeme a nebudeme je odklízet; ?e jim dáme d?stojnost. A Marseille, jak chci zopakovat, je hlavním městem integrace národ?. To je va?e pýcha! Dnes je mo?e lidského sou?ití zamo?eno nejistotou, která zraňuje i nádhernou Marseille. A kde je nejistota, tam je zlo?in: kde je materiální, vzdělanostní, pracovní, kulturní a nábo?enská nouze, tam se dlá?dí p?da mafiím a nelegálnímu obchodu. Pouhá anga?ovanost institucí nesta?í, pot?ebujeme ot?ást svědomím, abychom odmítli ilegalitu a p?itakali solidaritě, která není kapkou v mo?i, ale nezbytným prvkem k pro?i?tění jeho vod.

Skute?ným spole?enským zlem toti? není ani tak nár?st problém? jako úpadek pé?e. Kdo se dnes stará o mladé lidi, kte?í jsou ponecháni sami sobě a snadno se stávají ko?istí kriminality a prostituce? Kdo si je vezme na svědomí? Kdo je nablízku lidem zotro?eným prací, která by je měla u?init svobodněj?ími? Kdo se stará o rodiny, které se obávají budoucnosti a bojí se p?ivádět děti na svět? Kdo naslouchá ná?k?m osamělých starých lidí, kte?í jsou namísto úcty odsouváni s fale?ně d?stojnou vyhlídkou na ?sladkou smrt“, ve skute?nosti slaněj?í ne? mo?ské vody? Kdo myslí na nenarozené děti, odmítané ve jménu klamného práva na pokrok, který je naopak regresí v individuálních pot?ebách? Dnes dramaticky zaměňujeme děti za pejsky... M?j sekretá? mi vyprávěl, ?e kdy? procházel Svatopetrským náměstím, viděl nějaké ?eny, které vezly děti... ale nebyly to děti, v ko?árku byli pejsci... Tento zmatek vypovídá o ?emsi ?patném... Kdo se soucitně podívá za vlastní b?ehy, aby naslouchal výk?ik?m bolesti, které se ozývají ze severní Afriky a Blízkého východu? Kolik lidí ?ije pono?eno do násilí a trpí situacemi nespravedlnosti a pronásledování! A mám na mysli mnoho k?es?an?, kte?í jsou ?asto nuceni opustit své země nebo tam ?ít, ani? by jim byla uznána jejich práva, ani? by se tě?ili plnému ob?anství. Prosím, zasa?me se o to, aby se ti, kdo jsou sou?ástí spole?nosti, mohli stát jejími plnoprávnými ob?any. A pak je tu bolestné volání, které rezonuje ze v?ech nejvíce a které mění mare nostrum v mare mortuum, mění St?edomo?í z kolébky civilizace v hrob, kde byla pochována lidská d?stojnost. Je to potla?ovaný k?ik migrujících bratr? a sester, jemu? bych rád věnoval pozornost zamy?lením nad druhým obrazem, který nám Marseille skýtá, nad obrazem jejího p?ístavu. Prvním obrazem bylo mo?e, druhým p?ístav.

2. Marseillský p?ístav je po staletí branou doko?án otev?enou k mo?i, do Francie a do Evropy. Mnoho lidí odtud odjí?dělo za prací a budoucností do zahrani?í a mnoho lidí tudy ve?lo na (evropský) kontinent se zavazadly plnými naděje. Marseille má velký p?ístav a je velkou branou, kterou nelze zav?ít. Naproti tomu několik st?edomo?ských p?ístav? se zav?elo. A zazněla dvě slova, p?i?ivující obavy lidí: ?invaze“ a ?nouzový stav“. A p?ístavy se zavírají... Ale ti, kdo riskují své ?ivoty na mo?i, neorganizují invazi, hledají p?ijetí, hledají ?ivot. Co se tý?e nouzové situace, fenomén migrace není ani tak momentální naléhavostí, v?dy vhodnou k vyvolání popla?né propagandy, ale skute?ností na?í doby, procesem, který zahrnuje t?i kontinenty kolem St?edozemního mo?e a který musí být ?ízen s moudrou prozíravostí: s evropskou odpovědností schopnou ?e?it objektivní obtí?e. A já se dívám zde, na této mapě, na privilegované p?ístavy pro migranty... Kypr, ?ecko, Malta, Itálie a ?panělsko... Jsou obráceny ke St?edozemnímu mo?i a p?ijímají migranty. Mare nostrum volá po spravedlnosti, jeho b?ehy na jedné straně kypí bohatstvím, konzumem a plýtváním, zatímco na druhé straně je chudoba a nejistota. I zde St?edozemní mo?e zrcadlí svět, kde se Jih obrací k Severu, kde mnoho rozvojových zemí su?ovaných nestabilitou, re?imy, válkami a roz?i?ováním pou?tí vzhlí?í k bohatým, v tomto globalizovaném světě, v něm? jsme v?ichni propojeni, ale v kterém rozdíly nikdy nebyly tak propastné. A p?itom tato situace není novinkou posledních let a není to tento pape?, který p?i?el z druhého konce světa, kdo na ni jako první naléhavě a se znepokojením upozorňuje. Církev o ní se zármutkem hovo?í ji? více ne? padesát let.

Krátce po zakon?ení II. Vatikánského koncilu svatý Pavel VI. v encyklice Populorum progressio napsal: ?Národy trpící hladem volají s ná?kem o pomoc k národ?m, které mají blahobyt. Církev se chvěje dojetím p?ed tímto úzkostlivým voláním a obrací se na ka?dého jednotlivce, aby s láskou kone?ně pop?áli sluchu svým brat?ím, kte?í sna?ně prosí o pomoc“ (?. 3). Pape? Montini vyjmenoval ?t?i povinnosti rozvinutěj?ích národ?, které tkví v p?irozeném a nadp?irozeném bratrství lidí a projevují se trojím zp?sobem: nejprve povinností k solidaritě, pomoci, kterou bohaté národy musí poskytovat rozvojovým zemím; povinností sociální spravedlnosti, která zále?í v odstranění toho, co je na hospodá?ských vztazích mezi národy bohat?ími a slabými nesprávné; kone?ně povinností k lásce v??i v?em, k vytvá?ení lid?těj?ího světa pro v?echny, kde v?ichni mají dávat i p?ijímat, ani? by pokrok jedněch byl p?eká?kou rozvoje druhých“ (?.44). Ve světle evangelia a těchto úvah Pavel VI. v roce 1967 zd?raznil ?povinnost pohostinnosti“, ji?, jak napsal, ?nikdy nep?estaneme zd?razňovat“ (?. 67). O patnáct let d?íve k tomu vybízel Pius XII., kdy? napsal, ?e ?nazaretská rodina ve vyhnanství, Je?í?, Maria a Josef emigrující do Egypta [...] jsou vzorem, p?íkladem a oporou v?em emigrant?m a poutník?m v?ech věk? a ze v?ech zemí, v?em uprchlík?m jakéhokoli stavu, kte?í jsou pod tlakem pronásledování nebo nouze nuceni opustit svou vlast, opustit své milované p?íbuzné [...] a odejít do cizí země“ (Apo?tolská konstituce Exsul Familia de spirituali emigrantium cura, 1. srpna 1952).

Jistě, obtí?e p?i p?ijímání máme v?ichni na o?ích. Migranty je t?eba p?ijmout, chránit, doprovázet, podporovat a integrovat. Pokud se to plně nepoda?í, migrant skon?í v soukolí spole?nosti. P?ijetí, doprovod, podpora a integrace: to je pot?ebný styl. Je pravda, ?e není snadné mít tento styl nebo integrovat lidi, kte?í nejsou o?ekáváni, ale hlavním kritériem nem??e být zachování vlastního blahobytu, ale obhajoba lidské d?stojnosti. Na ty, kdo se k nám uchylují, bychom neměli pohlí?et jako na b?emeno, které je t?eba nést: pokud je budeme vnímat jako bratry, budou se nám jevit p?edev?ím jako dar. Zítra budeme slavit 厂惫ě迟ový den migrant? a uprchlík?. Nechme se oslovit p?íběhem mnoha na?ich bratr? a sester v nouzi, kte?í mají právo migrovat i nemigrovat, a neuzavírejme se do lhostejnosti. Dějiny nás vyzývají k prudkému ot?esu svědomí, abychom zabránili ztroskotání civilizace. Budoucnost toti? nespo?ívá v uzav?enosti, která je návratem do minulosti, zpětným chodem na cestě dějin. Proti stra?livé ráně, jí? je vyko?is?ování lidských bytostí, není ?e?ením je odmítnout, ale zajistit, ka?dý podle vlastních mo?ností, velký po?et legálních a regulérních vstup?, udr?itelných díky rovnému p?ijetí celým evropským kontinentem v rámci spolupráce se zeměmi p?vodu. Na druhou stranu ?íci ?dost“ znamená zavírat o?i. Snaha o vlastní záchranu se zítra promění v tragédii, a? nám jednou p?í?tí generace budou děkovat, ?e jsme dokázali vytvo?it podmínky pro nevyhnutelnou integraci, anebo nám budou vy?ítat, ?e jsme jen podpo?ili neplodnou asimilaci. Integrace, a to té? integrace migrant?, je pracná, ale prozíravá: p?ipravuje budoucnost, která, a? se nám to líbí, nebo ne, bude spole?ná, nebo nebude – bu? bude spole?ná, nebo nebude. Asimilace, která nebere v úvahu rozdíly a z?stává strnulá ve svých paradigmatech, naopak zp?sobuje, ?e idea p?evládá nad realitou a ohro?uje budoucnost, zvět?uje vzdálenosti a vyvolává ghettizaci, která zp?sobuje vzplanutí nep?átelství a nesná?enlivosti. Bratrství pot?ebujeme jako chléb. Samotné slovo ?bratr“ se odvozuje od indoevropského ko?ene, který souvisí s vý?ivou a ob?ivou. Udr?íme se jen tehdy, budeme-li sytit ty nejslab?í nadějí, budeme-li je p?ijímat jako bratry. ?Nezapomínejte na pohostinnost“ (?id 13,2), ?íká nám Písmo. A ji? od Starého zákona se opakuje: vdova, sirotek a cizinec. T?i povinnosti milosrdné lásky: pomáhat vdově, pomáhat sirotkovi a pomáhat cizinci, p?istěhovalci.

V tomto ohledu je marseillský p?ístav také ?branou k ví?e“. Podle tradice zde p?istáli svatá Marta, Marie a Lazar a ?í?ili v těchto kon?inách evangelium. Víra p?ichází z mo?e, jak na Hromnice p?ipomíná sugestivní marseillská tradice procesí, konajícího se na mo?i. Lazar je v evangeliu Je?í??v p?ítel, ale je to také jméno hlavního hrdiny velmi aktuálního podobenství, které nám otevírá o?i, abychom zahlédli nerovnost, je? rozkládá bratrství, a hovo?í k nám o Bo?ím zalíbení v chudých. My, k?es?ané, kte?í vě?íme v na?eho Boha, který se stal ?lověkem, v jediného a nenapodobitelného ?lověka, který se na b?ehu St?edozemního mo?e nazval cestou, pravdou a ?ivotem (srov. Jan 14,6), tudí? nem??eme p?ipustit, aby se cesty k setkání uzav?ely... Nezavírejme, prosím, cesty vedoucí k setkávání! Nem??eme p?ijmout, aby pravda peněz, u?iněných bohem, zvítězila nad d?stojností ?lověka, aby se ?ivot změnil ve smrt! Církev, která vyznává, ?e B?h se v Je?í?i Kristu ?jistým zp?sobem spojil s ka?dým ?lověkem“ (Gaudium et spes, 22), vě?í spolu se svatým Janem Pavlem II., ?e její cestou je ?lověk (srov. encyklika Redemptor hominis, 14). Klaní se Bohu a slou?í těm nejk?eh?ím, kte?í jsou jejími poklady. Klanět se Bohu a slou?it bli?nímu, to je to, na ?em zále?í: nikoli na spole?enském významu anebo po?etní soudr?nosti, ale na věrnosti Bohu a ?lověku!

Toto je k?es?anské 蝉惫ě诲别肠迟惫&颈补肠耻迟别; – u? chybí jen kousek do konce, promiňte... ale aby se vám trochu ulevilo – toto je k?es?anské 蝉惫ě诲别肠迟惫&颈补肠耻迟别; a mnohdy je dokonce hrdinské; mám na mysli nap?íklad svatého Charlese de Foucauld, ?univerzálního bratra“, mu?edníky z Al?írska, ale také tolik dne?ních charitativních pracovník?. V tomto pohor?livě evangelijním zp?sobu ?ivota nachází církev bezpe?ný p?ístav, v něm? m??e zakotvit a z něho? m??e odplout, aby sp?ádala vazby s lidmi v?ech národ?, v?ude hledala stopy Ducha a nabízela to, co z milosti p?ijala. Zde spo?ívá ?irá skute?nost církve, zde je, jak napsal Bernanos, ?církev svatých“ a dodal, ?e ?celý ten velký aparát moudrosti, síly, pru?né kázně, velkoleposti a majestátu není sám o sobě ni?ím, pokud ho neo?ivuje láska“ (Jeanne relapse et sainte, Paris 1994, 74). Rád vyzdvihuji tuto francouzskou duchaplnost, vě?ícího a tv?r?ího génia, který tyto pravdy stvrzoval mno?stvím gest a spis?. Svatý Cézarius z Arles ?ekl: ?Máte-li lásku, máte Boha, a máte-li Boha, co vám chybí?“ (Sermo 22,2). Pascal uznával, ?e ?jediným p?edmětem Písma je láska“ (My?lenky, ?. 301) a ?e ?pravda mimo lásku není B?h, ale je jeho obrazem a modlou, kterou ?lověk nesmí ani milovat, ani uctívat“ (My?lenky, ?. 767). A svatý Jan Kassián, který zde zem?el, napsal, ?e ?v?echno, i to, co se pova?uje za u?ite?né a pot?ebné, má men?í cenu ne? to dobro, kterým je pokoj a láska“ (Duchovní rozmluvy XVI, 6).

Je tedy krásné, kdy? k?es?ané v lásce nejsou za nikým pozadu a kdy? se evangelium lásky stává Velkou listinou (Magna charta) pastora?ní pé?e. Nejsme povoláni k tomu, abychom oplakávali minulé ?asy nebo nově definovali význam církve, jsme povoláni ke 蝉惫ě诲别肠迟惫&颈补肠耻迟别;: nikoli abychom vy?ívali evangelium slovy, ale abychom je vtělovali; nikoli abychom mě?ili svou viditelnost, ale abychom se nezi?tně vydávali a vě?ili, ?e ?Je?í?ovou mírou je láska bez míry“ (Homilie, 23. února 2020). Svatý Pavel, apo?tol národ?, který strávil velkou ?ást svého ?ivota na cestách po St?edozemním mo?i, z jednoho p?ístavu do druhého, u?il, ?e k naplnění Kristova zákona musíme nést b?emena jedni druhých (srov. Gal 6,2). Drazí brat?i biskupové, nezatě?ujme prosím lidi b?emeny, ale ulevujme jim v jejich námaze ve jménu evangelia milosrdenství, abychom s radostí rozdávali Je?í?ovu úlevu unavenému a zraněnému lidstvu. A? církev není shroma?di?těm p?edpis?, a? je p?ístavem naděje pro sklí?ené. Roz?i?te svá srdce, prosím! A? je církev p?ístavem, kde lidé najdou ob?erstvení, kde se cítí povzbuzeni k tomu, aby se chopili ?ivota s nesrovnatelnou silou Kristovy radosti. A? církev není celnicí. Pamatujme na Boha: v?ichni, v?ichni, v?ichni jsou zváni.

3. A tak se krátce dostávám k poslednímu obrazu, obrazu majáku. Maják vrhá světlo, osvětluje mo?e a ukazuje na p?ístav. Jaké světelné stopy mohou usměrňovat plavbu církví ve St?edozemním mo?i, kladu si otázku? Kdy? p?emý?líme o mo?i, které spojuje tolik r?zných vě?ících spole?enství, myslím, ?e m??eme uva?ovat o dal?ích synergických cestách, mo?ná dokonce uva?ovat o mo?nosti St?edomo?ské církevní konference, jak ?ekl pan kardinál, která by umo?nila výměnu a dala regionu vět?í církevní reprezentativnost. Také s ohledem na p?ístav a problematiku migrace by mohlo být prospě?né pracovat na je?tě více propojené specifické pastoraci, aby nejexponovaněj?í diecéze mohly poskytovat lep?í duchovní a lidskou pomoc svým sestrám a brat?ím, kte?í do nich v nouzi p?icházejí.

A kone?ně, maják v této presti?ní budově, která nese jeho jméno, mě nutí myslet p?edev?ím na mladé lidi: oni jsou světlem, které ukazuje cestu vp?ed. Marseille je velké univerzitní město, kde se nacházejí ?ty?i univerzitní kampusy; z p?ibli?ně 35 000 student?, kte?í je nav?těvují, je 5 000 cizinc?. Kde jinde za?ít sp?ádat vztahy mezi kulturami ne? na univerzitě? Tam mladé lidi neoslňuje sv?dná moc, ale sen o utvá?ení budoucnosti. Ké? jsou st?edomo?ské univerzity laborato?emi na sny a staveni?ti budoucnosti, kde by mladí lidé dozrávali setkáváním, vzájemným poznáváním a objevováním blízkých a zároveň odli?ných kultur a souvislostí. To je zp?sob, jak odbourat p?edsudky, zahojit rány a odvrátit fundamentalistickou rétoriku. Pozor na hlásání ?ady fundamentalism?, které jsou dnes v módě. Dob?e vzdělaní mladí lidé, smě?ující ke sbrat?ení, mohou otev?ít ne?ekané dve?e dialogu. Chceme-li, aby se věnovali evangeliu a vysoké slu?bě v politice, je t?eba, abychom sami nejprve byli věrohodní: zapomínali na sebe, zbavili se autoreferen?nosti, věnovali se neúnavně druhým. Nejd?le?itěj?í výzvou je v?ak výchova, která se týká ka?dého formativního věku: ji? v dětství lze ?promísením“ s druhými p?ekonat mnohé bariéry a p?edsudky a rozvíjet vlastní identitu v kontextu vzájemného obohacování. Církev k tomu m??e dob?e p?ispět tím, ?e dá své forma?ní sítě do slu?eb a o?iví ?tvo?ivost bratrství“.

Brat?i a sestry, výzvou je také rozvoj st?edomo?ské teologie, která má být zako?eněna v ?ivotě, laboratorní teologie toti? nefunguje. A to je výzva: st?edomo?ská teologie, která by rozvíjela my?lení lnoucí k realitě, která by byla ?domovem“ v?eho lidského, a nikoli pouhých odborných údaj?, byla by schopna spojovat generace propojením paměti a budoucnosti a originálně podporovat ekumenickou cestu mezi k?es?any a dialog mezi vě?ícími r?zných nábo?enství. Je dobré pustit se do filosofického a teologického bádání, které by na základě st?edomo?ských kulturních zdroj? navracelo ?lověku naději, tajemství svobody, je? pot?ebuje Boha a druhého ?lověka, aby dalo smysl jeho existenci. A je také t?eba uva?ovat o tajemství Boha, o něm? nikdo nem??e tvrdit, ?e ho vlastní nebo ovládá, a které je naopak t?eba vymanit z jakéhokoli násilného a manipulativního pou?ití s vědomím, ?e vyznání jeho velikosti p?edpokládá pokoru nás, hledajících.

Drazí brat?i a sestry, jsem ??astný, ?e jsem zde v Marseille! Pan prezident mě kdysi pozval na náv?těvu Francie a ?ekl mi: ?Ale je d?le?ité, abyste p?ijel do Marseille!“ A tak jsem to u?inil... Děkuji vám za va?i trpělivost, za trpělivé naslouchání a za va?e úsilí. Jen tak dál a bu?te odvá?ní! Bu?te mo?em dobra, abyste sou?inně a solidárně ?elili dne?ní chudobě; bu?te pohostinným p?ístavem, abyste p?ijali ty, kdo hledají lep?í budoucnost; bu?te majákem míru, abyste prost?ednictvím kultury setkávání roz?těpili temné propasti násilí a války. Mnohokrát vám děkuji.