SA国际传媒

SA国际传媒
, který p?ipomíná hluboký význam slavení eucharistie, jak vyplynul z koncilu, a vyzývá k liturgické formaci. Pape? Franti?ek vydává "Desiderio desideravi", které ve svých 65 odstavcích rozvádí výsledky plenárního zasedání Dikasteria pro bohoslu?bu a svátosti z února 2019 a navazuje na motu proprio "Traditionis custodes", které potvrzuje d?le?itost církevního spole?enství shromá?děného okolo liturgického ob?adu, jen? vze?el z pokoncilní liturgické reformy. Nejedná se o nový návod nebo direktivu s konkrétními normami, ale spí?e o meditaci, která má pomoci pochopit krásu liturgického slavení a jeho roli p?i evangelizaci. A kon?í výzvou: "Zanechme polemik, abychom spole?ně naslouchali tomu, co Duch ?íká církvi, zachovejme spole?enství, pokra?ujme v ú?asu nad krásou liturgie" (65).
K?es?anská víra, pí?e Franti?ek, je bu? setkáním s ?ivým Je?í?em, nebo není v?bec. A "liturgie nám zaru?uje mo?nost takového setkání. Nepot?ebujeme mlhavou vzpomínku na Poslední ve?e?i: pot?ebujeme být u této ve?e?e p?ítomni." Pape? p?ipomněl význam konstituce Sacrosanctum Concilium II. vatikánského koncilu, která vedla ke znovuobjevení teologického chápání liturgie, a dodal: "P?ál bych si, aby krása k?es?anského slavení a jeho nezbytné d?sledky v ?ivotě církve nebyly znehodnoceny povrchním a reduktivním chápáním jeho hodnoty nebo, co? je je?tě hor?í, jeho instrumentalizací ve slu?bách nějaké ideologické vize, a? u? je jakákoli" (16).

Poté, co Franti?ek varoval p?ed "duchovní světskostí" a gnosticismem a neopelagianismem, které ji ?iví, vysvětluje, ?e "ú?ast na eucharistické oběti není na?ím úspěchem, jako bychom se jí mohli chlubit p?ed Bohem a na?imi bratry a sestrami" a ?e "liturgie nemá nic spole?ného s asketickým moralismem: je to dar Pánových Velikonoc, který, p?ijatý s poslu?ností, ?iní ná? ?ivot novým. Do Ve?e?adla se nevstupuje jinak ne? p?ita?livou silou jeho touhy jíst s námi velikono?ní ve?e?i" (20). K lé?bě duchovní světskosti je t?eba znovuobjevit krásu liturgie, ale toto znovuobjevení "není snahou o rituální estetizaci, která se tě?í pouze z pé?e o vněj?í formální stránku ob?adu nebo se spokojuje s úzkostlivým dodr?ováním rubrik. Toto tvrzení samoz?ejmě v ?ádném p?ípadě nemá schvalovat opa?ný postoj, který zaměňuje jednoduchost za nedbalou banalitu, podstatnost za nechápavou povrchnost, konkrétnost rituálního jednání za p?ehnaný praktický funkcionalismus" (22).

Pape? vysvětluje, ?e "je t?eba dbát na ka?dý aspekt slavení (prostor, ?as, gesta, slova, p?edměty, roucha, zpěv, hudba, ...) a dodr?ovat ka?dou rubriku: tato pozornost by sta?ila k tomu, aby shromá?dění nebylo oloupeno o to, co mu nále?í, tedy o velikono?ní tajemství slavené rituálním zp?sobem stanoveným církví. Ale i kdyby byla zaru?ena kvalita a norma slavnostní akce, nesta?ilo by to k tomu, aby na?e ú?ast byla úplná" (23). Pokud by nám skute?ně chyběl "ú?as nad velikono?ním tajemstvím" p?ítomný "v konkrétnosti svátostných znamení, mohli bychom skute?ně riskovat, ?e budeme nep?ístupní oceánu milosti, který zaplavuje ka?dé slavení" (24). Tento údiv, up?esňuje Franti?ek, nemá nic spole?ného s "mlhavým výrazem 'smysl pro tajemství': někdy se mezi údajnými obviněními proti liturgické reformě objevuje i to, ?e ho - jak se ?íká - vy?adila ze slavení". Údiv, o něm? pape? mluví, není jakýmsi zmatením tvá?í v tvá? nejasné skute?nosti nebo záhadnému ob?adu, ale je "naopak ú?asem nad tím, ?e se nám v Je?í?ových Velikonocích zjevil Bo?í plán spásy" (25).

Jak tedy m??eme znovu získat schopnost pro?ívat liturgické dění v jeho plnosti? Tvá?í v tvá? zmatku z postmoderny, individualismu, subjektivismu a abstraktního spiritualismu nás pape? vyzývá, abychom se vrátili k velkým koncilním konstitucím, které nelze od sebe oddělit. A pí?e, ?e "bylo by banální ?íst napětí, které se bohu?el kolem slavení objevuje, jako prostý rozpor mezi r?znou citlivostí v??i ur?ité formě ritu. Problém je p?edev?ím eklesiologický" (31). Za bojem o ritus se zkrátka skrývají r?zné p?edstavy o církvi. Pape? zd?razňuje, ?e nelze ?íci, ?e uznáváme platnost koncilu, a zároveň nep?ijmout liturgickou reformu, která se zrodila v "Sacrosanctum Concilium".

Franti?ek cituje teologa Romana Guardiniho, který je v apo?tolském listě hojně zmiňován, a uvádí, ?e bez liturgické formace "reformy ritu a textu p?íli? nepomohou" (34). Trvá na d?le?itosti formace, p?edev?ím v seminá?ích: "Liturgicko-sapienciální p?ístup k teologické formaci v seminá?ích by měl jistě pozitivní ú?inky i v pastora?ní ?innosti. Neexistuje ?ádný aspekt církevního ?ivota, který by v něm nenacházel sv?j vrchol a zdroj. Celková, organická a integrovaná pastorace je spí?e ne? výsledkem propracovaných program? d?sledkem toho, ?e nedělní eucharistická slavnost, základ spole?enství, je st?edem ?ivota spole?enství. Teologické chápání liturgie v ?ádném p?ípadě neumo?ňuje chápat tato slova tak, jako by se v?e redukovalo na aspekt kultu. Oslava, která neevangelizuje, není autentická, stejně jako není autentické hlásání, které nevede k setkání se Zmrtvýchvstalým Pánem p?i slavení: obojí je tedy bez svědectví lásky jako znějící kov nebo cimbál zvu?ící" (37).

Je d?le?ité, vysvětluje dále pape?, vychovávat k chápání symbol?, co? je pro moderního ?lověka stále obtí?něj?í. Jedním ze zp?sob?, jak toho dosáhnout, "je jistě pé?e o umění slavit", které "nelze redukovat na pouhé dodr?ování rubrikového aparátu, ani si ho nelze p?edstavovat jako imaginativní - někdy divokou - tvo?ivost bez pravidel". Ob?ad je sám o sobě normou a norma není nikdy cílem sama o sobě, ale v?dy slou?í vy??í skute?nosti, kterou chce st?e?it" (48). Umění slavení se nelze nau?it, " nav?těvováním kurz? ve?ejného vystupování nebo p?esvěd?ovacích komunika?ních technik", ale je t?eba "pilně se věnovat slavení a nechat slavení, aby nám samo p?edalo své umění" (50). A "mezi rituálními gesty, která pat?í celému shromá?dění, zaujímá naprosto d?le?ité místo ml?ení", které "vede k pokání a touze po obrácení; vzbuzuje naslouchání slovu a modlitbu; disponuje k adoraci Těla a Krve Kristovy" (52).

Franti?ek pak poznamenává, ?e v k?es?anských komunitách je jejich zp?sob pro?ívání slavení "podmíněn - v dobrém i bohu?el v hor?ím - tím, jak jejich fará? p?edsedá shromá?dění". A uvádí několik "model?" neadekvátního p?edsedání, i kdy? opa?ného znaménka: "strohá rigidita nebo rozjit?ená kreativita; spiritualizující mysticismus nebo praktický funkcionalismus; zbrklý spěch nebo zd?razněná pomalost; nedbalá nev?ímavost nebo p?íli?ná rafinovanost; nadměrná líbivost nebo ob?adnická nete?nost". V?echny modely mají jediný ko?en: "p?ehnaný personalismus zp?sobu celebrování, který někdy vyjad?uje ?patně skrývanou mánii protagonismu" (54), umocněnou vysíláním ob?ad? na internetu. Zatímco "p?edsedat eucharistii znamená být pono?en do ohně Bo?í lásky. Kdy? je nám dáno tuto skute?nost pochopit nebo dokonce vytu?it, rozhodně u? nepot?ebujeme direktivu, která by nám vnucovala vhodné chování" (57).

V závěru listu pape? ?ádá "v?echny biskupy, presbytery a jáhny, formátory v seminá?ích, u?itele teologických fakult a teologických ?kol a v?echny katechety a katechetky, aby pomáhali svatému Bo?ímu lidu ?erpat z toho, co bylo v?dy hlavním zdrojem k?es?anské spirituality", znovu potvrdit to, co bylo stanoveno v "Traditionis custodes", aby "církev v r?zných jazycích vzná?ela jedinou a stejnou modlitbu, která by byla schopna vyjád?it její jednotu", a touto jedinou modlitbou je ?ímský ritus, který vze?el z koncilní reformy a byl ustanoven svatými pape?i Pavlem VI. a Janem Pavlem II.

Dikasterium pro bohoslu?bu a svátosti doprovodilo vydání Apo?tolského listu Desiderio desideravi tiskovým prohlá?ením, jeho? p?eklad p?inesl portál

(pb)